Iniciativa Semínkova – Jak to vlastně celé vzniklo?

Publikováno 20.11.2016

Zdravím vás v tuto pozdní dobu, jelikož uplynuly téměř dva roky, co se věnuji Iniciativě Semínkovna, chci se dnes vrátit úplně na začátek. Dovolte mi přiblížit vám, jak vlastně myšlenka na spuštění iniciativy Semínkovna vznikla.

Vraťme se zpět o více než tři desetiletí, kdy jsem se narodila v dnes již neexistující porodnici v Brandýse nad Labem. Často jsme se sem vraceli navštěvovat babičku a dědu, kterým jsme pomáhali na jejich zahradě. Pamatuji si, že děda pěstoval brambory tzv.“rohlíčky“, řepu pro králíky a zeleninu. Vzpomínám si, jak se v pokoji u okna sušila semínka rajčat a paprik, která si děda uchovával ze své sklizně.
Já jsem své dětství částečně prožila mezi paneláky na sídlišti ve Slaném, odkud jsme se po smrti mých prarodičů s rodinou vrátili na venkov. Jelikož babička milovala květiny a zvláště růže, i mě učarovalo jejich kouzlo a během studia na střední škole jsem pěstovala tulipány, kosatce a všemožné další okrasné rostliny. Nesmírně mě bavilo dívat se, jak se záhony během sezony mění. Líbil se mi ten pocit, když zanořím prsty do hlíny… Takže když jsem se rozhodovala nad tím, co chci vystudovat, jasnou volbou byla biologie a následně botanika. Je to již nějaký čas, kdy jsem opustila brány své alma mater a vydala se do světa. Práce v laboratoři mě nebavila. Chtěla jsem se osamostatnit. Jelikož jsem ovládala obstojně dva cizí jazyky odešla jsem od botaniky do korporátní sféry…

To byla pro mne velká škola života. Kdo nezažil nepochopí. K mé smůle jsem se do firmy dostala v momentě nástupu tzv. „finanční krize“… víc k tomu s ohledem na své nadřízené a kolegy psát nebudu. Ale pochopila jsem, že tudy pro mě cesta nevede. Navíc jsem neustále slyšela od známých, že začali dělat to, co je baví, a jak jsou šťastní. I já jsem to chtěla. Jen mi jaksi trvalo trochu déle přijít na to, co je „to ONO“, co by mě bavilo a udělalo šťastnou.

Jelikož jsem se mezi tím vdala, s mužem jsme si koupili dům se zahrádkou, zasadili několik stromů, nazrál čas počít syna. To se nám nakonec podařilo a mě to umožnilo najít cestu ven z korporátního soukolí, které drtilo, seč mohlo. Já jsem k tomu všemu stále hledala „to ONO“ a upřímně moc se mi to  v té době nedařilo.

Až přišel den, kdy mi zazvonil telefon a v něm nabídla vysněné práce! S radostí jsem přijala a věřila, že konečně mám „to ONO“. Ale osud si s námi tehdy poněkud pohrál. Asi dva dny na to můj muž získal nabídku na studijní pobyt ve Francii a stáli jsme před volbou, co dál. O dva týdny na to jsem zjistila, že čekám druhé dítě. Bylo mi jasné, že má vysněná práce prostě bude muset jít stranou. Manžel odjel a já se synem a břichem zůstala sama doma coby „slaměná vdova“. Práce byla to jediné, co mi pomáhalo přežít toto období. Mimo ní jsem totiž měla pocit, že se můj život zastavil, nikam neplynul, byl prázdný… S manželem jsme se vídali vždy po měsíci a půl. Odjet s ním jsem nemohla, protože jsem nechtěla rodit ve Francii.

Uplynul rok, narodila se nám dcera a všichni jsme se odstěhovali za manželem na sever Francie do města Tourcoing (předměstí Lille, cca 4 km od hranic s Belgií). Následoval kolotoč na úřadech a okolo dětí. Žít sami izolovaně v cizí zemi, bez zázemí a přátel, odkázáni jen sami na sebe bylo těžké… Hodně nás to stmelilo a já  jsem se denně modlila, abychom to zvládli ve zdraví.

Francie je skvělá v tom, že se tam všude stále něco děje. Platí se zde poměrně vysoké místní daně, z nich se financuje vše možné od neziskových organizací po ohňostroje. Snad každý týden jsme byli na nějaké akci. Osobně mě to táhlo do místní botanické zahrady. Na jedné ze zdejších oslav jsem se seznámila s organizací, která si pronajímá od města volné pozemky a ty dále nabízí zájemcům o zahradničí. Přes tuto organizaci jsem se dostala k další – propagující kompostování ve městě, ke sdíleným zahradám… Až jsme se jednoho dne vydali na otevření jedné z Grainotheques v Lille.
Po návratu domů jsem se začala o problematiku okolo osiv zajímat hlouběji, trávila jsem večery nad knihami, časopisy, propagačními letáky o přírodních zahradách, permakultuře, kompostování… Postupně jsem se dostala k tématům agrochemie, GMO, společnosti Monsanto atd. Musím říci, že mě to jako matku svou dětí, která chce pro své potomky TO NEJLEPŠÍ, hodně zneklidnilo. Neměla jsem ani představu o tom, jak je situace špatná, kolik chemie v jídle jíme. O GMO jsem slyšela ve škole hlavně to, jak zlatá rýže zachrání Indii před hladomorem…
Byla to chvíle, kdy jsem si řekla, že to nemohu jen tak přejít a ignorovat. I to, že se u nás v ČR o těchto věcech mluví jen okrajově, že většina lidí nemá ani tušení, mě velmi motivovalo k činům.

Když jsem nad vším přemýšlela, najednou mi do sebe vše zapadlo, uvědomila jsem si, že pokud se má něco změnit, je třeba začít od začátku – od semínek! To bylo konečně „to ONO“. Kontaktovala jsem zakladatele hnutí Les grainotheque ze společnosti Graines de troc a požádala jej o svolení, abych mohla „grenotéky“ založit v ČR.  Pan Wittevert mi svůj souhlas dal a pro mě začalo asi největší životní dobrodružství…

Prvním krokem bylo sdílení příspěvku o Les grainotheques ve Francii na Facebooku, abych si ověřila, zda o něco podobného bude v ČR vůbec zájem. Příspěvek měl dosah 10000 uživatelů. Ačkoliv někteří komentující pochybovali, rozhodla jsem se, že za zkoušku nic nedám a půjdu do toho. Konečně jsem našla to, co mě baví, má to smysl a uvnitř sebe jsem cítila, že je nutné v tom něco udělat. Má motivace překonala obavy.

Oslovila jsem několik lidí v ČR věnujících se nějakým způsobem semenaření, osivu ap. Získala jsem mnoho cenných rad a podpory. Založila jsem webovou stránku, vytvořila logo, první letáček a infografiku. Nic z toho jsem před tím neuměla. U loga jsem prostě zadala do vyhledávače: „Jak vytvořit logo“ a připsala „ZDARMA“. Z odkazů jsem vyzkoušela asi 5 – ve finále vzniklo 6 návrhů. Zvolila jsem ruku se semínkem, což nejlépe korespondovalo s myšlenkou projektu.

Název vznikl v podstatě náhodou. Může za to pan Dostálek ze společnosti Gengel. Původně jsem uvažovala o počeštělém slově „Grenotéka“ a jen tak mimochodem jsem se zmínila, že je to vlastně taková semínkovna (semínko + knihovna). Pan Dostálek, jak je mu to vlastní, počeštělý patvar jednoznačně zamítl (a díky mu za to!). Tak vnikla Iniciativa Semínkovna. Ostatní šlo již tak nějak samo.

Další milý člověk, kterého jsem tehdy poznala byl student Honza Novotný. Rozhodl se, že založí jednu z prvních semínkoven. Slovo dalo slovo a  2. srpna 2015 jsme společně slavnostně zahajovali otevření první oficiální Semínkovny v ČR. Následovala Semínkovna v Praze, Benátské 2, která se otevřela v polovině září roku 2015 již za pozornosti novinářů. Díky publicitě, kdy se podařilo natočit reportáž do Studia 6, Českého rozhlasu, Deníku… se o Semínkovnách dozvědělo širší publikum diváků a posluchačů.

Následovala účast na festivalu Země na talíři v Praze a v Ostravě, spolupráce s Freeshopem a Z pokoje do pokoje a díky tomu i Zimní setkání semenářů a první kurz semenaření. Pozvání do pořadu Polopatě, spolupráce s Kokozou, Greenfestem, dětský den v Toulcově dvoře. Kurz semenaření v Liberci a pak spolu s panem Dostálkem v zahradě Kuchyňka… Semínkovny se začaly objevovat v různých koutech naší republiky, v restauraci, škole, knihovnách, informačním centru…každá je originální a jedinečná, odráží povahu místa a lidí, kteří se o ni starají. K dnešnímu dni uvádí mapa semínkoven 40 poboček v České republice a jednu na Slovensku. Pevně věřím, že toto číslo nebude konečné.

V letošní sezoně jsme s manželem oseli zahradu zejména starými odrůdami, které jsme z velké části také semenařili. Semínka věnujeme do semínkoven. Přála bych si, aby se mezi lidi skrze semínkovny dostali i komerčně nedosažitelné odrůdy, aby si je i běžný zahradník mohl „osahat“, ochutnat a poznat jejich kouzlo a kvality.

Samozřejmě přišli i těžké chvilky. Objevily se výhrůžky a zastrašování, bohužel to k této práci asi patří. Nejhorším nepřítelem je ale únava, která se zákonitě po 3 téměř probdělých letech dostavila. Jelikož jsem na vše sama, uvědomuji si limity své práce. Pomoc přichází nahodile, ale díky za ni! Za ty poslední dva roky jsem se seznámila se spoustou neskutečných lidí a i díky nim, jdu dál. Mám ale zejména to štěstí, že mou velkou podporou i oponentem je mi můj muž.

Když jsme nedávno při jednom setkání hledali důvody, proč jsem vlastně Iniciativu Semínkovna začala dělat napadlo mě následující:

• Kvůli mým dětem. Přála bych si pro ně lepší budoucnost, než je ta, jak ji občas vidím vykreslenou v předpovědích a odhadech.
• Protože věřím ve svobodu. Produkce vlastní potravy, osiva je cestou ke svobodě, nezávislosti a samostatnosti.
• Věřím, že i malý čin může mít velký pozitivní dopad. Že dělat cokoliv, byť malou aktivitu, je lepší než nečinnost.
• Osiva starých cenných odrůd mizí, vymírají, semenařit umí jen málokdo… To je něco, co nesmíme dopustit, co se musíme pokusit zvrátit. Bez semínek, není úroda a bez úrody není co jíst… Možná se vám to zdá paradoxní, jídla je přece všude spousta… Ale v budoucnu to tak být nemusí (vzhledem k vyčerpávání a ničení zdrojů jako je ropa, fosfáty, voda, půda, biodiverzita…), bez ohledu na to, že kvalita toho, co dnes jíme je tristní a plná chemie.

Děkuji všem, kteří Iniciativu Semínkovna podporují, či podpořili, velmi si toho vážím! Jste skvělí! Díky!

Klára H.